Před časem jsem dostala na jednom ze svých tanečních seminářů zajímavou a nečekanou otázku: Co je mou úchylkou?

Neboť každý taneční mistr a učitel tance prý má "něco", čím se liší od ostatních, něco typického, co vyžaduje, na čem nekompromisně trvá, nebo naopak nesnáší a naprosto netoleruje... prostě svou taneční úchylku.

Text, na nějž tu uvádím odkaz, není můj, chci však na něj upozornit, protože má velice zajímavé téma: ovlivnění empírové módy antikou i v oblasti šperkaství. Možná budou některé informace i překvapivé – věděli jste například, že v letech 1810-15 nosily pruské dámy jako symbol vlastenectví šperky z litiny, protože své zlaté šperky věnovaly na financování pruské armády?

Série tanečních lekcí věnovaná italskému stylu tance 16. a 17. století, který byl oblíben v celé tehdejší kulturní Evropě. Lekce jsou určeny jak začátečníkům, kteří tento styl dosud neznají, tak i zkušenějším, kteří si jej chtějí lépe zažít, postavit na solidní základy a zdokonalit jej, ale i těm, kteří si chtějí obohatit repertoár, nebo si prostě vyzkoušet, jak se tančilo za časů císaře Rudolfa II.

Bádání týkající se mé bakalářské práce zahrnovala také důkladné pročítání tisku z let 1875-80, tedy z doby, kdy na Vinohradech působilo Teatro italiano, varietní divadlo s mezinárodním obsazením, jehož specialitou byly živé obrazy a velké pantomimy s početným baletem.

Empír, Regency, Napoleonika, klasicismus... jak stručně a výstižně nazvat období zahrnující pozdní 18. a rané 19. století? Není snadné pojmenovat tuto událostmi nabitou dobu jedním slovem, už kvůli odlišnému vývoji v různých zemích.

Také se vám stává, že při sledování historických filmů a pohádek zapomínáte na děj, protože začnete studovat detaily ošacení? Řekla bych, že u lidí kteří se zabývají historickým tancem a historickým odíváním, to bude dost běžné.

Dnešním příspěvkem bych ráda přinesla trochu jiný pohled na jeden rozšířený taneční mýtus. Traduje se totiž, že pavana a gagliarda (gaillarde) k sobě patří pevně a neodělitelně... skoro jako Romeo s Julií. Nechci tu popírat souznění ani jednoho z uvedených párů, ale jak sami račte vědět, i Romeo a Julie dokázali existovat i samostatně a trvalost jejich svazku utužilo více psané slovo a tradovaná legenda, než jejich vlastní prožitky.

Mnozí, kteří se věnují studiu kultury minulých dob a své objevy se snaží i nějak prakticky využít, zároveň usilují i o to, aby výsledky jejich snah byly historicky věrné, co nejvěrnější...
Jistě jste už setkali s výrazem "Přesné rekonstrukce tanců podle dobových pramenů." Upřímnější by bylo: "Děláme, co můžeme, aby to nebylo historicky mimo." Ale to nezní tak honosně a přesvědčivě.

Ne, nebude řeč o známém svůdníkovi ani o menuetu z Mozartovy opery Don Giovanni. Dnešní článek chce vzdát úctu jednomu z nejúspěšnějších levobočků 16. století, který se zapsal i do dějin tance.

Ještě se mě na to nikdo nezeptal. Ale kdybych někdy dostala otázku, který jediný tanec by měl člověk pro období renesance ovládat, bez zaváhání bych řekla, ať je to almanda.

Projekt Renesance Opočno, v němž vyučuji renesanční tance, letos vstupuje do svého třetího ročníku s rozšířením nabídky tříd i časového rozsahu. Taneční třída je letos částečně otevřena i přespolním zájemcům, jimž kromě příjemně stráveného týdne nabízí i jedinečnou možnost zatančit v rámci slavnostního koncertu v úžasném prostředí zámeckého nádvoří.

Oblíbený svěží letní ples, veselý a pestrý, s kostýmy i tanci přesahujícím několik staletí. Koná se tradičně už od roku 2014 a svůj název si vysloužil tím, že se na něj dámy nápaditě zdobí květinami. A nejen dámy.

Obdivujete housle jako dokonalý hudební nástroj, který svými ušlechtilými tóny dokáže pozvednout lidskou duši a naplnit ji vytouženou harmonií? Tak je představuje i opera Dalibor, v níž si uvězněný vladyka žádá housle proto, aby si hrou připomněl mrtvého přítele, jenž ho sladkými tóny tolikrát potěšil...

Tento blog s historickým tancem úzce souvisí a také od něj často odbíhá.

Je to logické a má to své důvody. Všichni, kdo se tancem minulých období chtějí zabývat dobře (ať už si pod tím představují cokoli), musejí k tomu přibrat další disciplíny. Je jich mnoho: hudba, a to především stará hudba, historie a každodennost minulých časů, divadlo a zejména hudební divadlo, výtvarné umění, dobové odívání, ale také pohybová průprava, různé formy a styly tance...

Stalo se to i mně. A já mám tak nějak potřebu si o tom všem povídat a psát a ne všechno se mi hodí do kolonek v encyklopedii.

Tanec je pohyb a pohyb je nedílnou součástí života. Stále přicházejí nové podněty. Chci se tu s vámi podělit o ty, které mi, vzhledem k mým zálibám a činnostem, připadají zajímavé.

Vítá vás Donna mobile.