Jakýpak problém – vždyť existují dobové příručky, a v nich autentické návody, jak to dělali tenkrát. Máme to zapsáno, tak si to prostě přečteme, a jdeme na to. A budeme to mít přesně dobově!

Takový bývá postoj člověka, který se s nadšením vrhne do nějakého historického období, a chce to dělat přesně tak, jako tenkrát. Vydrží mu většinou do té doby, než se do toho textu skutečně podívá. Teprve pak třeba zjistí, že je to psáno nějakým divným jazykem (ona i stará čeština bývá dost překvapivá), a nějakým divným písmem a způsobem (např. záměny "u" a "v" nebo "s" a "f" bývaly ještě v renesanci zcela běžné), pokud ne přímo rukopisem. A pokud nadšením badatele neotřese ani setkání s touto nezvyklou formou zápisu, čeká ho ještě tvrdá konfrontace s obsahem a pak se samotnou realizací.

Zkusme si to ověřit na nějaké běžné činnosti dobře známé všem a nahlédněme třeba do staré kuchařské knihy.

Pokud znáte Arbeuaovu verzi prolamovaného bránlu Cassandra, zapsanou v Orchésographii, možná se vám na obrázku nebude něco pozdávat. Osoby nejsou v kroužku, pohybují se sice stranou, ale dámy jsou ve výskoku. To přece v Arbeauově zápisu Casandry není. Tak co to má znamenat?

Pamětníci asi budou vědět.

Přestože popisy tanců ve sbírkách Fabritia Carosa a Cesara Negriho jsou velmi návodné a podrobné, představa, že lze podle nich tance zrekonstruovat zcela přesně tak, jak se tančily za života autorů, je dosti iluzorní. Tyto popisy nebyly a nejsou určeny těm, kteří styl ani tance neznají vůbec a chtějí se je naučit. Byly určeny znalcům – buď jako podpora paměti pro připomenutí toho, co se naučili v tanečních lekcích, nebo jako upozornění na často pozorované chyby a rady, jak se jich vystříhat. Neméně iluzorní je předpoklad, že existuje jeden jediný správný výklad tance a že rekonstrukce musí přinést jediný správný výsledný tvar tance.

Proč tomu tak je?

Parson's farewell. Alias Farář.

Snad ani nemusím představovat jeden z nejrozšířenějších tanců české historické scény. Je jedním z nejdéle provozovaných, šířil se už v dřevních dobách 90. let, kdy se ještě v historickém tanci vůbec moc nevědělo o pramenech a ani se např. nerozlišovalo na ranou a vrcholnou renesanci, někdy dokonce ani na baroko a gotiku.

Rekonstrukce starých tanců se leckdy stává hlavolamem. Dobové taneční příručky v lepším případě nepopíšou všechno, co bychom o tanci a jeho konkrétním provedení rádi věděli, v horším případě ani neexistují. Jsme vděční za každou stopu, a za jednu z nejoceňovanějších považujeme dobovou ikonografii.
Ale pozor! Ne vždy je na obrazech tanec ústředním a do očí bijícím motivem. Někdy ho musíte i docela hledat.

Mnozí, kteří se věnují studiu kultury minulých dob a své objevy se snaží i nějak prakticky využít, zároveň usilují i o to, aby výsledky jejich snah byly historicky věrné, co nejvěrnější...
Jistě jste už setkali s výrazem "Přesné rekonstrukce tanců podle dobových pramenů." Upřímnější by bylo: "Děláme, co můžeme, aby to nebylo historicky mimo." Ale to nezní tak honosně a přesvědčivě.