Když jsem se poprvé v tanečních textech italské renesance setkala s výrazem pianelle, nechtěla jsem věřit vlastním očím. Neboť byly zmíněny v popisu provádění sequiti scorsi, tedy drobných běhavých krůčků. Výraz pianelle znamená trepky nebo pantofle, a to jsem tehdy naprosto odmítla, a protože (po velmi dlouhééém hledání) jeden z italsko-českých slovníků konečně nabídl pro překlad i  výraz střevíce, využila jsem toho, a nějaké pantofle v souvislosti s tancem zcela pustila z hlavy.

Copak se dá tančit v nazouvacích pantoflích, které není snadné udržet na noze ani na houpačce??

Máme v taneční historii tance, které k dokonalému provedení vyžadují nemalé množství obtížných kroků. A jsou i takové, které mají krokový repertoár tak jednoduchý, že si v nich vystačíte vlastně jen s chůzí, a přesto v nich můžete zazářit svou elegancí a přesvědčivým provedením.

Jenže... Musí to být chůze, která je v souladu s hudbou, a navíc elegantně a půvabně provedená. Což je ne každému dáno a je třeba se to naučit a procvičovat. Upozorňovali na to taneční mistři už za dob renesance.

A museli tehdy vídat strašlivé věci. A určitě ne jen u prostého lidu, jehož zpodobnění tance vidíme na obrázku Sebalda Behama:

Pokud znáte Arbeuaovu verzi prolamovaného bránlu Cassandra, zapsanou v Orchésographii, možná se vám na obrázku nebude něco pozdávat. Osoby nejsou v kroužku, pohybují se sice stranou, ale dámy jsou ve výskoku. To přece v Arbeauově zápisu Casandry není. Tak co to má znamenat?

Pamětníci asi budou vědět.

Přestože popisy tanců ve sbírkách Fabritia Carosa a Cesara Negriho jsou velmi návodné a podrobné, představa, že lze podle nich tance zrekonstruovat zcela přesně tak, jak se tančily za života autorů, je dosti iluzorní. Tyto popisy nebyly a nejsou určeny těm, kteří styl ani tance neznají vůbec a chtějí se je naučit. Byly určeny znalcům – buď jako podpora paměti pro připomenutí toho, co se naučili v tanečních lekcích, nebo jako upozornění na často pozorované chyby a rady, jak se jich vystříhat. Neméně iluzorní je předpoklad, že existuje jeden jediný správný výklad tance a že rekonstrukce musí přinést jediný správný výsledný tvar tance.

Proč tomu tak je?

Fabritio Caroso ve své druhé sbírce Nobiltà di Dame z roku 1600 značně rozvinul své úvahy o tanci ve zjevné snaze dovést toto umění k větší dokonalosti. Pamatoval přitom i na situace "mimo tanec", takže najdeme i doporučení adeptkám tanečního umění, jak si mají počínat při tanci tehdy, kdy tančí pouze jejich partner a na ně přijde řada až za chvíli.
A přestože dámy v tuto chvíli "nic nedělají", taneční mistr je nabádá, aby v takových situacích nezůstaly zcela nehybné a nevypadaly tedy jako sochy.

Jeden z nejjednodušších a zároveň nejefektivnějších způsobů, jak půvabně a stylově zaměstnat ruce, je uchopit šáteček.

Hedvábí či batist lemovaný krajkou, nebo přímo krajka? Čistě bílý, či zdobený výšivkou nebo perličkami? Je dovoleno skoro vše, pokud je to přírodní materiál, jen musí vypadat hezky.

Mnozí, kteří se věnují studiu kultury minulých dob a své objevy se snaží i nějak prakticky využít, zároveň usilují i o to, aby výsledky jejich snah byly historicky věrné, co nejvěrnější...
Jistě jste už setkali s výrazem "Přesné rekonstrukce tanců podle dobových pramenů." Upřímnější by bylo: "Děláme, co můžeme, aby to nebylo historicky mimo." Ale to nezní tak honosně a přesvědčivě.