Vanitas vanitatum et omnia vanitas neboli marnost nad marnost, všechno je marnost. Prastaré téma, které mělo lidem připomínat, že nejsou pány tohoto světa, ale pouze jeho součástí, že i jejich čas jednou vyprší a jejich lidské jistoty jsou jistotami pouze zdánlivými, neboť jsou pomíjivé.

Lidé se s ním vyrovnávali tak různě, jak jen lidé dovedou různí být. Některé to vedlo k askezi, jiné ke snaze urvat životu co nejvíc, některé k činorodosti, jiné k zahálce, někoho k šetrnosti, někoho k hýření, některé k ničení a jiné k uměleckému ztvárnění.

Napadlo by vás, že půvabný obraz dítěte s mýdlovou bublinou byl zamýšlen jako obraz pomíjivosti života?

Mnohem častěji byli totiž malíři při ztvárnění marnosti a pomíjivosti podstatně morbidnější a nešetřili lebkami, jako typickým symbolem marnosti. Téma přesně pro začátek listopadu, kdy se to lebkami jen hemží, kam se podíváte.

Potěšila mě tento týden zpráva, že Praha má nejlepší parky na světě. Posuzovala se hlavně nejlépe udržovaná zeleň a  míra zaplněnosti. A v té jsme prý absolutně nejlepší, protože pražské parky nejsou přelidněné. Pravda, také je jich na množství obyvatel hodně a jsou dost rozlehlé.

Překvapilo mě ale, že v kritériích hodnocení nebyl uveden estetický dojem. Park přece není jenom zelená plocha s cestičkami, lavičkami a stromy. Pražské parky se mohou honosit i zajímavými stavbami, vodními plochami, potůčky a vodopády...

Včerejšek mi přinesl nečekaně příjemný zážitek, totiž možnost vypít si svou odpolední kávu ve viničním altánu v bezprostřední blízkosti zrajících hroznů. A také zamyšlení nad tím, jak blízko jsme vinobraní, jak dávná je tradice pěstování vinné révy a jak ji obrazem zachytili umělci různých epoch.

Často bývala sklizeň hroznů alegorickým vyjádřením podzimu nebo měsíce září:

Když si ráno dopíjím svůj čaj (a je to pořádně veliký hrnek), často se bavím tím, že si na Pinterestu dohledávám obrázky – nejsem jistě jediná, kdo tam nachází zdroj inspirace.

Tak jsem si v sobotu ráno zkusila do vyhledavače na Pinterestu zadat jméno jednoho z nejslavnějších renesančních tanečních mistrů a byla jsem zvědavá, co si kdo z krásných rytin jeho sbírky uložil na nástěnku.

Nevypadla ani jedna.

K jaru a jeho zpodobnění patří pohodová atmosféra, usmívající se krásné dámy nebo ještě lépe páry, květiny, procházky v přírodě... Ano, kouzlo přírody, která se probudila po dlouhé a tíživé zimě a rozvíjí se do nové krásy těšící smysly a duši. Bez radostně a čile šveholících ptáčků by to samozřejmě nešlo. I naši předkové nahlíželi na ptáčátka jako na symbol jara, ovšem způsobem, který nás možná překvapí.

Poprvé mi tu fotografii nadšeně ukázal jeden muž, kterému se líbila jako skvělá momentka. Když jsem se s ní setkala později, byla vyložena jako demonstrace mužského harassmentu.

Není ani jedno ani druhé. Dvě americké dívky, cestovatelka Ninalee "Jinx" Allen Craig a fotografka Ruth Orkin, se roku 1951 setkaly ve Florencii a domluvily se, že spolu vytvoří obrazovou dokumentaci toho, co prožívá samostatná žena v cizí zemi, v době, kdy taková činnost pro samotnou ženu nebyla běžná.

Kolikrát už jsem slyšela úvahy na téma, oč by bylo krásnější žít "tenkrát". Protože tehdy, před dávnými časy, tehdy to bylo jiné, pojmy čest a sláva nebyly vyprázdněné, muži byli skutečnými muži a ženy skutečnými ženami a lidé žili naplno...

Nuže, posuďte sami.
Mám pro vás jeden příběh, který by se dnes již odehrát nemohl, protože dnes už je to jiné, než to bylo tehdy, před dávnými časy, tam okolo Levoči.

Tančívávalo se kdysi i o Vánocích...
Krásné svátky a hodně zdaru v nadcházejícím roce!

Národní listy uveřejnily v Denních zprávách 6. listopadu 1877 vylíčení neshody dvou pánů, která, jak už to tak v 19. století chodilo, vyústila až do vyzvání na souboj. Pokud vás zajímají podrobnosti této vzrušující události, neváhejte a čtěte dále...

Tento blog s historickým tancem úzce souvisí a také od něj často odbíhá.

Je to logické a má to své důvody. Všichni, kdo se tancem minulých období chtějí zabývat dobře (ať už si pod tím představují cokoli), musejí k tomu přibrat další disciplíny. Je jich mnoho: hudba, a to především stará hudba, historie a každodennost minulých časů, divadlo a zejména hudební divadlo, výtvarné umění, dobové odívání, ale také pohybová průprava, různé formy a styly tance...

Stalo se to i mně. A já mám tak nějak potřebu si o tom všem povídat a psát a ne všechno se mi hodí do kolonek v encyklopedii.

Tanec je pohyb a pohyb je nedílnou součástí života. Stále přicházejí nové podněty. Chci se tu s vámi podělit o ty, které mi, vzhledem k mým zálibám a činnostem, připadají zajímavé.

Vítá vás Donna mobile.