Krásná dáma a zvířecí mazlíček, spojení, které malíři zobrazovali v historii dosti často. Zvěřinec to byl nanejvýš rozmanitý, nejslavnější, i když nikoli nejtypičtější, je asi Leonardovův portrét Cecilie Gallerani, dnes uložený v Krakově, známý jako Dáma s hranostajem.

Mohl to být i ptáček, pěkně se vyjímal třeba papoušek.

Fred Astair je dodnes považovaný za jednoho z nejlepších tanečníků a muzikálovou hvězdu první velikosti. Vzor lehkosti a elegance, mistr nápaditých stepařských kreací, a ovšem také žádaný partner slavných hollywoodských hvězd - Ginger Rogers, Rita Hayworth, Audrey Hepburn... Dodnes můžeme obdivovat jejich souhru v četných filmových záznamech.

Nedochoval se ale žádný záznam tance s jeho první a dost možná i nejlepší partnerkou, s tou, která jej k tanci přivedla a díky níž se proslavil, a jejíž odchod ze scény ho velmi zarmoutil.

Byla to jeho vlastní sestra. Rodným jménem Adele Marie Austerlitz, známá jako Adele Astaire a později jako Lady Charles Cavendish.

Jsou oděvy, které jsou natolik vypracované až přezdobené, že by bylo možno hodiny studovat pouze jednotlivé detaily, které v celkovém vyznění mohou působit až překomplikovaně a vzájemně se rušit. Nákladně provedená róba královny Alžběty, s broží pelikána, podle nějž dostal portrét jméno, je toho názorným příkladem.

Od roku 1982 je 29. duben slaven jako Mezinárodní den tance.
Dostáváme na tento den pozvánky, abychom se zúčastnili tam či onde nějakého představení nebo tanečního reje na ulici... Málokdy ale s vysvětlením, proč zrovna dnes?

Bod všem, kteří vědí, že podnět k těmto oslavám dává výročí narození významného choroegrafa, který se narodil v Paříži roku 1727 a svým mimořádným dílem se zapsal (a to doslova) do dějin světového tance. A další bod pak za to, jestli znají i jeho jméno. Znáte je už také?

Earl z Essexu "propůjčil" svůj titul jednomu z velmi populárních historických tanců: Earl of Essex Measure. Je to tanec s konkrétní choreografií, který měl poměrně dlouhou životnost: byl prakticky provozován dobrých sto let, přinejmenším na slavnostech londýnských právnických kolejí.

Taneční sbírka Johna Playforda z roku 1651 obsahuje, kromě mnoha jiných, tanec nazvaný Prince Ruperts March. Musel to být dost oblíbený tanec, protože byl uveřejněn ještě v dalších patnácti Playfordových sbírkách, a to je úctyhodný počet. Mohla k jeho oblibě přispět popularita prince, po němž byl tanec pojmenován? Což navozuje další otázku – šlo o skutečnou osobu? Byl vůbec v Anglii v té době nějaký princ Rupert?

Míra vkusu je u každého člověka jiná. Jsou ženy, kterým je strohá střídmost nade vše, a jsou i takové, které se dokážou ověsit vším, co se blýská, a kombinovat barvy a vzory způsobem, že až přechází zrak. Obě tyto krajnosti nacházíme i na dobových vyobrazeních, samozřejmě s mnoha mezistupni. Dnes se budeme věnovat té oslnivě okázalé.

Je to už dost let zpátky, kdy jsem téměř vyděsila jistou zahraniční lektorku tím, že jsem si při gagliardě opřela ruce o boky. Uklidnilo ji až ujištění, že je to jen při tréninku a při tanci už to dělat nebudu – byla přesvědčena, že je to pro dvorský způsob tance zcela nevhodné. Toto gesto však bylo možno spatřit i v kruzích nejvznešenějších. Dáma na obrázku má být totiž francouzská královna Margot.

Také se vám stává, že při sledování historických filmů a pohádek zapomínáte na děj, protože začnete studovat detaily ošacení? Řekla bych, že u lidí kteří se zabývají historickým tancem a historickým odíváním, to bude dost běžné.

Ne, nebude řeč o známém svůdníkovi ani o menuetu z Mozartovy opery Don Giovanni. Dnešní článek chce vzdát úctu jednomu z nejúspěšnějších levobočků 16. století, který se zapsal i do dějin tance.