Vanitas vanitatum et omnia vanitas neboli marnost nad marnost, všechno je marnost. Prastaré téma, které mělo lidem připomínat, že nejsou pány tohoto světa, ale pouze jeho součástí, že i jejich čas jednou vyprší a jejich lidské jistoty jsou jistotami pouze zdánlivými, neboť jsou pomíjivé.

Lidé se s ním vyrovnávali tak různě, jak jen lidé dovedou různí být. Některé to vedlo k askezi, jiné ke snaze urvat životu co nejvíc, některé k činorodosti, jiné k zahálce, někoho k šetrnosti, někoho k hýření, některé k ničení a jiné k uměleckému ztvárnění.

Napadlo by vás, že půvabný obraz dítěte s mýdlovou bublinou byl zamýšlen jako obraz pomíjivosti života?

Mnohem častěji byli totiž malíři při ztvárnění marnosti a pomíjivosti podstatně morbidnější a nešetřili lebkami, jako typickým symbolem marnosti. Téma přesně pro začátek listopadu, kdy se to lebkami jen hemží, kam se podíváte.

Tato dáma mě silně zaujala na první pohled.

Jednak mám slabost pro veškeré pokrývky hlavy a peří, takže její turban mě naprosto uchvátil. Pak si dost potrpím na výrazné náušnice. Líbí se mi bílá, která není tak úplně bílá, zvláště když je lahodně umocněná dotekem zlaté. A také mám hodně ráda neobvyklé doplňky. A ona to všechno má, dokonce s lorňonem povýšeným na úroveň šperku!

Hraběnka Cecilia von Auersperg se mi prostě trefila do vkusu a je pro mě potěšením na ni pohledět.

Ale kde je ta černá?

Včerejšek mi přinesl nečekaně příjemný zážitek, totiž možnost vypít si svou odpolední kávu ve viničním altánu v bezprostřední blízkosti zrajících hroznů. A také zamyšlení nad tím, jak blízko jsme vinobraní, jak dávná je tradice pěstování vinné révy a jak ji obrazem zachytili umělci různých epoch.

Často bývala sklizeň hroznů alegorickým vyjádřením podzimu nebo měsíce září:

Krásná dáma a zvířecí mazlíček, spojení, které malíři zobrazovali v historii dosti často. Zvěřinec to byl nanejvýš rozmanitý, nejslavnější, i když nikoli nejtypičtější, je asi Leonardovův portrét Cecilie Gallerani, dnes uložený v Krakově, známý jako Dáma s hranostajem.

Mohl to být i ptáček, pěkně se vyjímal třeba papoušek.

Dobové obrazy jsou leckdy jediným náhledem a vodítkem, které nás spojují s určitou dobou a lidmi, zabývajícími se v oné době nějakou konkrétní činností. Jenže obraz není fotografie a nemusí zobrazovat skutečnost realisticky. Často se o to ani nepokouší.

Vážně, to něžné objetí dámy kolem ramen, a klidné až netečné výrazy všech dam skutečně neodpovídají tomu, co by se na tak neklidné vodě dělo. Člověk na loďce v peřejích se chová a vypadá úplně jinak. Ale o to na tomto obraze nešlo. A proč by také mělo?

Co myslíte – našel by se dobrodruh (a tři dobrodružky), kteří by chtěli podobným způsobem realizovat dobové vodáctví? Pokud o tom skutečném aspoň trochu něco ví?

V raném novověku si malíři jako téma oblíbili jeden z proslavených biblických příběhů, obzvláště pak scénu kajícného návratu ztraceného syna a jeho vlídné přijetí ze strany odpouštějícího otce. Těch emocí, co se tam dalo vyjádřit!

Nás bude ale zajímat jiná fáze tohoto příběhu, totiž ta, kdy marnotratný synáček disponuje ještě dostatkem prostředků a v hlavě nemá nic lepšího, než je prohýřit v pochybné společnosti. Býval v tu dobu ještě dost dobře a hlavně módně oblečen (někdy i poněkud svlečen), a to nám poskytuje vítanou možnost zkoumat detaily dobového odění.

V biblickém příběhu se bláznivým nebo též pošetilým pannám dostalo za jejich nemoudré počínání odsudku a zatracení. Je ale třeba přiznat, že tyto děvy prokázaly renesančnímu tanci velikou službu, stejně jako malíři, kteří je si je vybrali za námět.

Bláznivé panny dělají (z dobového hlediska) bláznivé a pošetilé věci, ty ale dnešní zájemci o historický tanec shledávají dosti atraktivními. Takže ony děvy, kromě toho, že nehlídají olej v lampičce, také mastí karty, pijí víno, nosí zdobné oděvy zdůrazňující jejich půvaby, hrají na hudební nástroje, a... ó hrůzo, to ještě není vše... Dokonce i tančí a zvedají sukně tak vysoko, nestydy, že ukážou i boty!

A to je něco, co dnešní historické tanečnice velmi zajímá: jak vypadaly parádní renesanční taneční botky?

Dobová vyobrazení jsou pro nás cenným pramenem při studiu starých tanců a tanečních zvyklostí, musíme ovšem brát v úvahu důležitý fakt – obraz není fotografie a schopný umělec dokáže nakreslit cokoli. Proto, pokud je to možné, je třeba konfrontovat ikonografické prameny s dalšími zdroji. Dataci obrázku se mi nepodařilo najít, ale zjevně směřuje ke druhé polovině 19. století. A z té doby už se tanečních příruček dochovalo poměrně dost.

Výběr z dochovaných renesančních portrétů ze sbírek českých a moravských hradů a zámků. Medailonky věnované mnohým slavným rodům přibližují osobnosti české a moravské aristokracie doby renesance, protestantské i katolické a jejich životních příběhy. České a moravské šlechtické rody připomenou heraldické a genealogické památky, archiválie, předměty uměleckého řemesla. Vystavené soubory rozšiřují také vybrané renesanční portréty, které do zámeckých sbírek přinesly aristokratické rody usazené v Čechách a na Moravě v pozdějších staletích.

Doba konání: od 13. října 2017 do 04. března 2018
Místo konání: Šternberský palác, Hradčanské náměstí

Další podrobnosti najdete zde.

K jaru a jeho zpodobnění patří pohodová atmosféra, usmívající se krásné dámy nebo ještě lépe páry, květiny, procházky v přírodě... Ano, kouzlo přírody, která se probudila po dlouhé a tíživé zimě a rozvíjí se do nové krásy těšící smysly a duši. Bez radostně a čile šveholících ptáčků by to samozřejmě nešlo. I naši předkové nahlíželi na ptáčátka jako na symbol jara, ovšem způsobem, který nás možná překvapí.

Která z tanečnic zabývajících se obdobím renesance nestrávila hodiny prohlížením reprodukcí děl Lucase Cranacha?

Výstava ve Šternberském paláci nabízí unikátní díla německého renesančního malíře a jeho okruhu, seznámí s nejnovějšími objevy týkajícími se nejcennějších děl Národní galerie a zároveň představí Cranachovu dílnu jako výborně organizovanou jednotku s precizními pracovními postupy.

22. června 2016 bude výstava slavnostně zahájena, předpokládaný termín ukončení bude v lednu následujícího roku.
Otevírací doba: 10:00-18:00 (denně mimo pondělí)

Další podrobnosti na stránkách Národní galerie.

Když dva dělají totéž, není to vždy to vždy totéž. A pokud se dva dívají na stejný obraz, se skutečně velkou pravděpodobností se můžete spolehnout na to, že každý z nich uvidí zcela odlišné věci.

Z hlediska astrologie, vysoce uznávané a ceněné ještě v období renesance, patří pod Venušinu vládu vše, co je spojeno s krásou, harmonií a láskou. Venuše je proto patronkou krásných žen, milenců a všech, kteří pěstují krásná umění – včetně hudebníků a tanečníků.

Už tu před časem byla řeč o tom, že vyobrazení tance můžeme najít i na obrazech, které svým názvem k tanci vůbec neodkazují. Typickým příkladem jsou ty, jejichž námětem jsou trhy. Překvapivé?

Napadlo vás někdy pořídit si k tanečnímu kostýmu rukavičky? V současné době se s nimi ve sféře historického tance nesetkáváme (s výjimkou období empíru a 19. století, kde jsou naprosto povinné), ale i v době renesance to byl, alespoň podle svědectví ikonografických a tanečních pramenů, doplněk naprosto běžný.

... aneb hospodské scény.

Odlehčené téma při masopustu... Moc povídání ale dnes nečekejte, co také dodat k tak srozumitelnému a běžnému námětu? Už středověký text z Carmina Burana má zcela jasno a vyjmenovává tři nejdůležitější činnosti, které se po hospodách provozují: hazard, pití a nevázaný život. Následující staletí pak přidala bohatý obrazový materiál.

Míra vkusu je u každého člověka jiná. Jsou ženy, kterým je strohá střídmost nade vše, a jsou i takové, které se dokážou ověsit vším, co se blýská, a kombinovat barvy a vzory způsobem, že až přechází zrak. Obě tyto krajnosti nacházíme i na dobových vyobrazeních, samozřejmě s mnoha mezistupni. Dnes se budeme věnovat té oslnivě okázalé.

Před časem jsem tu psala o své "taneční úchylce", dnes přidám vzpomínku na jinou. Ta patří jedné z českých tanečních kapacit, v jejímž souboru jsem před lety tančila; byl to striktní příkaz dámám, že v žádném případě nesmějí při úsměvu ukazovat zuby.

Už dříve jsem psala o tom, že taneční témata se na starých vyobrazeních sice objevovala, ale často jen jako doprovodná. A někdy je musíme i pozorně hledat.
Naopak se někdy stává, že je z obrazu jako ilustrační vyjmut právě jen takový taneční motiv, který pak koluje po různých stránkách tištěných i internetových, a v popisu se dočtete nanejvýš "Středověký tanec" nebo "Kejklíři", jako u toho následujícího. A pak hledejte zdroj!

Je to už dost let zpátky, kdy jsem téměř vyděsila jistou zahraniční lektorku tím, že jsem si při gagliardě opřela ruce o boky. Uklidnilo ji až ujištění, že je to jen při tréninku a při tanci už to dělat nebudu – byla přesvědčena, že je to pro dvorský způsob tance zcela nevhodné. Toto gesto však bylo možno spatřit i v kruzích nejvznešenějších. Dáma na obrázku má být totiž francouzská královna Margot.