Znáte tance typu longway? To jsou ty, v nichž se seřadí více párů za sebou do zástupu, sousední páry spolu zatančí, přičemž si vymění místa. Začaly být populární v 17. století v Anglii, během 18. století s úspěchem pronikly na kontinent i do zámoří, a dočkaly se mnoha modifikací, některé formy jsou oblíbené dodnes i mimo historické tančení.

Pronikly dokonce i do dobových filmů, především těch, které byly natočeny podle knih Jane Austen. Téměř povinnou scénou těchto pohyblivých obrázků je tanec v dlouhatáááánském zástupu, jímž ústřední pár postupně tanečně prochází, aby si přitom sdělil nebo prožil něco důležitého.

Možná i pod vlivem těchto filmů panuje názor, že pro longway je zapotřebí velké, ale opravdu velké množství párů. Což vůbec není podmínkou a je to první z longwayských mýtů.

Občas jsem dostávala otázku asi tohoto znění:
Prosímtě, jak se mají správně tančit ty čtyři bránly, jak jsou tam ty pradlenky, a ty další, co si nemůžu vzpomenout... a jak jdou správně po sobě?

Otázka bývala motivována přesvědčením, že tyto čtyři bránly neoddělitelně patří k sobě, a že to tak zapsal už sám Arbeau. A jak už to tak v životě chodí, něco pravdy na tom je, a zároveň je to všechno trochu jinak.

Před časem jsem tu psala o své "taneční úchylce", dnes přidám vzpomínku na jinou. Ta patří jedné z českých tanečních kapacit, v jejímž souboru jsem před lety tančila; byl to striktní příkaz dámám, že v žádném případě nesmějí při úsměvu ukazovat zuby.

Je to už dost let zpátky, kdy jsem téměř vyděsila jistou zahraniční lektorku tím, že jsem si při gagliardě opřela ruce o boky. Uklidnilo ji až ujištění, že je to jen při tréninku a při tanci už to dělat nebudu – byla přesvědčena, že je to pro dvorský způsob tance zcela nevhodné. Toto gesto však bylo možno spatřit i v kruzích nejvznešenějších. Dáma na obrázku má být totiž francouzská královna Margot.

Dnešním příspěvkem bych ráda přinesla trochu jiný pohled na jeden rozšířený taneční mýtus. Traduje se totiž, že pavana a gagliarda (gaillarde) k sobě patří pevně a neodělitelně... skoro jako Romeo s Julií. Nechci tu popírat souznění ani jednoho z uvedených párů, ale jak sami račte vědět, i Romeo a Julie dokázali existovat i samostatně a trvalost jejich svazku utužilo více psané slovo a tradovaná legenda, než jejich vlastní prožitky.