Jeden z nejjednodušších a zároveň nejefektivnějších způsobů, jak půvabně a stylově zaměstnat ruce, je uchopit šáteček.

Hedvábí či batist lemovaný krajkou, nebo přímo krajka? Čistě bílý, či zdobený výšivkou nebo perličkami? Je dovoleno skoro vše, pokud je to přírodní materiál, jen musí vypadat hezky.

V různých dobách bývají po studentech vysokých škol vyžadovány činnosti, které na první pohled s příslušnou odborností vůbec nesouvisejí. Tak například čeští studenti se po značnou část druhé poloviny 20. století povinně účastnili sklizně chmele. Studenti londýnských právnických kolejí v 16. a 17. století zase museli umět tančit. A třebaže se při obou typech akcí dalo zažít hodně zábavy, odmítnutí účasti mohlo mít v obou případech nepříjemné následky.

Od 11. září do 21. října 2015 bude možno v Uherském Hradišti shlédnout výstavu Oděv v běhu staletí, která představí práce Kristýny Petříčkové.
Slavnostní vernisáž se bude konat v pátek 11. září v 17 hodin, v úvodu s několika historickými tanci vystoupí soubor Vere Gratia.

Před časem jsem dostala na jednom ze svých tanečních seminářů zajímavou a nečekanou otázku: Co je mou úchylkou?

Neboť každý taneční mistr a učitel tance prý má "něco", čím se liší od ostatních, něco typického, co vyžaduje, na čem nekompromisně trvá, nebo naopak nesnáší a naprosto netoleruje... prostě svou taneční úchylku.

Také se vám stává, že při sledování historických filmů a pohádek zapomínáte na děj, protože začnete studovat detaily ošacení? Řekla bych, že u lidí kteří se zabývají historickým tancem a historickým odíváním, to bude dost běžné.

Dnešním příspěvkem bych ráda přinesla trochu jiný pohled na jeden rozšířený taneční mýtus. Traduje se totiž, že pavana a gagliarda (gaillarde) k sobě patří pevně a neodělitelně... skoro jako Romeo s Julií. Nechci tu popírat souznění ani jednoho z uvedených párů, ale jak sami račte vědět, i Romeo a Julie dokázali existovat i samostatně a trvalost jejich svazku utužilo více psané slovo a tradovaná legenda, než jejich vlastní prožitky.

Mnozí, kteří se věnují studiu kultury minulých dob a své objevy se snaží i nějak prakticky využít, zároveň usilují i o to, aby výsledky jejich snah byly historicky věrné, co nejvěrnější...
Jistě jste už setkali s výrazem "Přesné rekonstrukce tanců podle dobových pramenů." Upřímnější by bylo: "Děláme, co můžeme, aby to nebylo historicky mimo." Ale to nezní tak honosně a přesvědčivě.

Ne, nebude řeč o známém svůdníkovi ani o menuetu z Mozartovy opery Don Giovanni. Dnešní článek chce vzdát úctu jednomu z nejúspěšnějších levobočků 16. století, který se zapsal i do dějin tance.

Ještě se mě na to nikdo nezeptal. Ale kdybych někdy dostala otázku, který jediný tanec by měl člověk pro období renesance ovládat, bez zaváhání bych řekla, ať je to almanda.

Projekt Renesance Opočno, v němž vyučuji renesanční tance, letos vstupuje do svého třetího ročníku s rozšířením nabídky tříd i časového rozsahu. Taneční třída je letos částečně otevřena i přespolním zájemcům, jimž kromě příjemně stráveného týdne nabízí i jedinečnou možnost zatančit v rámci slavnostního koncertu v úžasném prostředí zámeckého nádvoří.

Obdivujete housle jako dokonalý hudební nástroj, který svými ušlechtilými tóny dokáže pozvednout lidskou duši a naplnit ji vytouženou harmonií? Tak je představuje i opera Dalibor, v níž si uvězněný vladyka žádá housle proto, aby si hrou připomněl mrtvého přítele, jenž ho sladkými tóny tolikrát potěšil...